Chceš být populární?

18. května 2017 v 17:23 | Reina |  ostatní články

Nechtěj. Je to zatraceně na hovno.

Tak teda nejprve uvedu důvod, proč mám potřebu se o tomto tématu rozpovídat. Je jednoduchý; už mě to sakra s*re. Vadí mi, jak se všichni honí za slávou, za tím, aby byli oblíbení, aby je všichni měli rádi. Lidé se mění jen proto, aby úplně všem sedli, podřizují se, pomalu přicházejí o vlastní charakter a zdravou mysl. Teď si asi řeknete "Jo, takže ty jsi taková ta šedá myška bez kamarádů, co nemá nic lepšího na práci, než tady nadávat na populární lidi co mají život. Klasika." Jenže ne. Já zjistila, že jsem pravděpodobně to, co ostatní znají pod pojmem "oblíbený člověk".

Už odjakživa jsem si myslela, že mě lidé nemají rádi, že se musím sakra snažit, abych zapadla, a že nikdy nebudu mít žádné kamarády. A to jsem si myslela zatraceně dlouho i přes to, že mě spousta lidí přesvědčovala o opaku. Podívejme se na to, jaký člověk vlastně jsem podle ostatních. Až moc hodná, neumím říkat ne, všem se snažím pomáhat a mám pozitivní názory, které se mezi všemi snažím šířit. Dávám všem lidem najevo lásku, jelikož si myslím, že to každý potřebuje. A to ani nemluvím o tom, jak submisivní člověk jsem. Všichni to vidí jako ideál, jelikož se musí narozdíl ode mě přetvařovat, aby takový byli. Já mám prý výhodu v tom, že už od přírody jsem "dobrý člověk", takový ten typ, který "nejde nemilovat", prej. Všichni mi to pořád říkají. Já už na to začínám být alergická. Jelikož to znamená dvě věci; Buď mi všichni do očí lžou, a nebo naopak říkají pravdu. Obojí mě sakra děsí.

U toho prvního asi nemusím nic vysvětlovat, jelikož kdyby vám lhali skoro všichni lidi, co znáte a co máte rádi, cítili by jste se, jako by celý váš život byl jeden velkej podraz, to je jasný. Jenže u té pravdy to bolí ještě víc, protože tím pádem se cítím, jako bych zase já podrážela úplně všechny kolem sebe. Protože vím, že nejsem ideální, nádherná, nejmilejší ani nejlepší. Tak proč to zatraceně všichni říkají? Víte, já mám chyb víc, než dost. To každý člověk. Upřímně, v některých věcech jsem opravdu hrozná, dělám špatné věci a občas přemýšlím dost špatně. Kdo ne? Ale to nikdo nevidí. A nebo vidí, ale neříká to. Alespoň ne přede mnou, ale všude jinde určitě. Tak to dnes chodí. Jsme zas u toho. Lži. Pomluvy. Přetvářka. Au.

Asi si teď říkáte, že tohle jsou fakt "problémky". Fajn, chápu, tak jdeme k dalšímu důvodu, proč mi to tak moc vadí. K tomu hlavnímu. Víte, máme u nás na škole takové děvče (Jméno zmiňovat nebudu, nedělá se to a stejně není důležité). Ta holka je nádherná jak navenek, tak i uvnitř. Všichni ji opěvují, všichni za ní chodí, dalo by se říct, že nemá chybičky, a já sama ji naprosto zbožňuju. Neexistuje kluk, kterému by se alespoň po jedné stránce nelíbila, neexistuje člověk, co by ji nenáviděl. Jenže tou svojí "dokonalostí" ubližuje lidem, konkrétně těm, kteří kvůli ní žijí ve (skoro) středoškolském stínu. Dost mě to nejprve překvapilo, ale časem jsem si zvykla. Například jedné dívce dost ničí ego a sebevědomí, dokonce o slečně dokonalé píše šíleně smutné básně o tom, jak jí závidí a jak se jí nikdy nevyrovná. Jak jí vše vzala, jak kvůli ní nemá takový život, jaký chce. Další holka má ten samý problém, cítí se jako hloupý bezvýznamný stín támhle v rohu. A ta další je zase na prášky z toho, jak je slečna dokonalá jakoby středem vesmíru úplně pro všechny, i když je vlastně až směšně jednoduchý člověk.
Upřímně, jejich přístup mi připadá pošetilý a přehnaný. Nemít někoho rád, protože ho mají rádi všichni ostatní. Protože je oblíbený. Co to je sakra za svět plný závisti a nenávisti? Jasně, teď si říkáte, že to nemůžu pochopit, protože jsem to nikdy nezažila, nebo co. Ale názor mi ani tímhle nezměníte. Já si jednoduše myslím, že to je zbytečné a že takovým přístupem nic nezměníte, ba naopak, bude to pro vás akorát horší. A vím, o čem mluvím. Já sama dříve všem záviděla, jenže pak jsem se rozhodla zaměřit jen sama na sebe. A tak se stalo tohle.

Furt nevíte, kam tím vším mířím? Lidé mě k ní často přirovnávají. A často říkají, že jsem lepší, protože jsem prý složitější, že se se mnou dá mluvit. Nebo co. A víte, jak strašný to je pocit? Když vidím, jak se na ní dívá hodně holek, tak jak se zatraceně dívají na mě? Tohle není poprvé, co kvůli tomu pláču. A určitě ani naposled.

Víte, jaký to je pocit, když vám vaše nejbližší kamarádky řeknou, že vám závidí? Že mají kvůli vám drasticky nízké sebevědomí? "Jsi pro nás až moc dobrá. Trávit s tebou čas delší dobu nás bolí. Všichni tě vždycky chtěli. Jsi důvod, proč nemám žádné ego a skoro neexistující sebevědomí. Všichni tě mají radši. Můj kluk má v mobilu tvé fotky a furt o tobě mluví, nevím, co dělat. Promiň. "
Jenže... Můžu za to?

Kvůli tomu, že existuji, ubližuji lidem, co miluju. Nechtějí se mnou mluvit a posílají mě někam. Prý mám přece lepší lidi. Prý je člověk jako já nemůže pochopit.
Mám strach, že o všechny dřív nebo později přijdu.
Mám strach, že mě lidé pomlouvají.
Moc, sakra moc mi vadí, že nevidí moji pravou stránku.
Že nechápou, že jsem úplně stejná, jako oni.
Já se tak hrozně moc snažím, aby se všichni cítili dobře, aby věděli, že na nich záleží a že nikdo z nás není lhostejný. Všem se snažím pomáhat, protože vím, že si to zaslouží. A tohle mám za to?
Ta populární holka ze školy je také taková. A stejně ji tolik lidí obviňuje za něco, za co prostě nemůže.

Když mi ty kamarádky říkaly ty své důvody, proč na mě serou, asi si myslely, že mi to zalichotí. Měla jsem přitom co dělat, abych se nerozplakala. Nakonec mi stejně pár slz uteklo.

A to třeba nemluvím o tom, jaká váha je na takzvaném oblíbeném člověku. Dvakrát více se musím strachovat o to, abych náhodou něco neudělala špatně. Jelikož kdyby člověk, jako jsem prý já, něco posral, bylo by to sakra špatný. I když nechcete, automaticky se vám vytvoří maska, kterou musíte denně nosit. Maska typu "jsem silná, nikdo mě nezraní, jsem nezničitelná". Když tuto masku ostatní vidí, chápou, že si na vás mohou dovolovat. Že vás mohou urážet a ponižovat, přičemž čekají, že se tomu zasmějete a že vám to vůbec nic neudělá. Mají na vás nároky, které musíte plnit. A když je neplníte, další várka urážek je tady. Víte, kolik lidí mi už řeklo, že jsem špinavá kurva? Že bych si měla začít mýt ten svůj "pizza xicht", protože mám akné? Oni předpokládají, že to vydržím. Tvářím se tak, že mi to nic nedělá a směju se tomu. A pak po večerech doma pláču kvůli tomu, jak slabá vlastně jsem a jak mi tato slova moc ubližují.

Všichni si časem začnou myslet, že jste krásně namalovaný obrázek, a ne živý člověk s city. Očekává se od vás, že budete krásný obrázek. Krásný, ale prázdný.
Jenže já asi nejsem ideální "oblíbený" člověk.
Já nejsem prázdná.
City, myšlenky a názory ve mně přetrvávají, a já mám strach, že mě to buď zničí, a nebo že se můj obsah časem kvůli tlaku vymaže a stane se ze mě chodící mrtvola dnešní společnosti.

Prosím. Ať už se stane cokoliv, nezapomeňte na mě.
Nezapomeňte na to, že jsem vždy měla vlastní hlavu a že jsem nikomu nikdy nechtěla ublížit.
Prosím.
Jsem člověk jako vy.
Nejsem nic víc, ani nic míň.

Tak... Prosím...
 

Review #1 = Hlava nehlava (Running with Scissors)

19. dubna 2017 v 21:27 | Reina |  ostatní články
"Osud pittsburskému rodákovi Augustenu Burroughsovi nadělil dvojí - neuvěřitelně bláznivý život a mimořádný vypravěčský dar. Autor dokázal obojí skloubit tak, že sobě zachránil zdravý rozum a čtenáře vyléčil z pocitu, že už nelze o ničem novém - zvláště pak o vlastním životě - nijak nově psát. Vybrané epizody svých pubertálních let strávených v Massachusetts líčí s dovednou lehkostí a svérázným vtipem, jako by se ve dvanácti letech neocitl v domě potřeštěného psychiatra, kam ho odložila jeho duševně nemocná matka, ale žil úplně normálně. S naprostou samozřejmostí vypráví, jak nechodil do školy, hrál si s přístrojem na elektrošoky, důvěrně se přátelil s pedofilem, krotil blázny a v rámci své absolutní svobody zažíval nejneskutečnější příhody. Svižné vyprávění nabízející inteligentní zábavu prostou pitvorného humoru lze číst i jako návod na to, jak si za všech okolností uchovat duševní zdraví."
zdroj: here



Go full crazy. //fanfic

11. ledna 2017 v 23:12 | 0132 |  yaoi fanfikce
Hned po otevření dveří od bytu a vstupu dovnitř ze sebe namáhavě sklepu všechny tašky. S úlevou táhle zazívám a uchýlím se k pohovce, na kterou se vítězně povalím a zavřu oči. Šílená cesta, to vám řeknu hned.
Jedním polochcíplým pohybem ruky vyšvihnu sluchátka z uší a zastavím píseň, která zrovna hrála v polovině. Cry Baby, The Neighbourhood. Už jsem říkal, že je mám dost rád?
Když už mám ten mobil v ruce, mohl bych bych se konečně ozvat jedinému člověku, na kterého mám po tom všem náladu. Po odstěhování do Prahy, města, kde je svět celý jakoby zářivější a větší, by se málokdo vůbec pozastavil nad takovýmhle koncem světa, já vím. Jenže já k tomu, věřte nebo ne, důvod bohužel mám. No jo, ty naivní představy; přítelkyně, společný být v hlavním městě, optimistický pohled na dobrou budoucnost, která byla tak blízko, že stačil jen jeden malý krůček, a... heh. Co by to bylo za život, kdy by nepřišly komplikace. Zvrat. A se ztrátou přítelkyně se samozřejmě držel za ruku návrat do rodného města. A tak jsem zde.
Pozvednu mobil k uchu s již vytočeným číslem a čekám.
"Hádej, kdo už dojel, " vrknu a pousměji se nad jeho milou reakcí ve formě lehkého zahihňání.
"No nazdar, dojel jsi v poho? " Jeho známá starostlivost se projeví okamžitě, jak jinak.
Vše mu odkývu, a když ho plně ujistím o tom, že je vše v pořádku, hned přejdeme k domluvě, kdy se můžu stavit. Potěšilo mne, když řekl, že dáme sraz už za hodinu. Sice bych teď byl schopný usnout i ve stoje, ale tak co, spánek je pro sráče, jak se říká. Připravím si batoh s těmi nejpotřebnějšími věcmi, skočím si dát vlažnou sprchu na povzbuzení (A té je potřeba víc, než dost, jestli chci přežít. Chci vůbec? Hah, mám pocit, že ano.), obléknu se, na vteřinku se omrknu v dlouhém zrcadle na stěně chodby, usoudím, že jsem připraven na cestu, a vyjdu. Šoupnu sluchátka do uší a pustím klasický playlist, síla zvyku. Hned po otevření vchodu od budovy mne ovane nenápadný, avšak už lehce chladný vánek podzimního odpoledne, jež mne donutí si nepatrně poupravit šál.
Cesta s hudbou v uších utekla příjemnou rychlostí, jelikož ani jsem se nenadál a už jsem opodál viděl stát drobnou postavu mladého muže, jež se krčí nad mobilem v rukou. Jeho momentální zaneprázdněnost pochopím jako výzvu k tomu ho pozdravit lehce se "šmrncem". Opatrně se k němu připlížím a zatají se mi dech. Pozorně do něj zabodnu svůj pohled, jako bych byl lev a on malá, bezvýznamná antilopa, jež nemá šanci úniku. Jeden krok, dva kroky, můj tichý výdech zkrášlí obláček mlhy. Třetí krok, čtvrtý, odraz. Hlasitě dupnu do země, odrazím se a přistanu na jeho zádech, pažemi náhle objímajíc jeho užší ramena.
"Aaagh!... Ty debile!- " vyjekne zděšeně a jen tak tak chytí mobil, který při mém útoku leknutím vyhodil vysoko do vzduchu. Rychlým otočením mne sundá z jeho ramen, já couvnu dva metry a zachytím rovnováhu.
"Ahooj, " věnuji mu samolibý úšklebek a jeho vyjukaný výraz mne donutí se tiše zasmát. "Doufám, žes nečekal dlouho.. kecy, mně to je jedno, "
"Tak či tak jsem ti chyběl, " drze mi to oplatí a přátelsky mě praští do ramene. No, to popřít nemohu. Jsem rád, že jsem konečně s ním, s někým, s kým se necítím sám.
"Je celkem zima, " poznamenám a znovu si upravím šálu.
"Viď... Skočíme pro něco na večer a půjdeme rovnou ke mně, ne? " zvedne ke mně ty své obrovské, modré oči.
Jeho tváře a nos barvila šarlatová červeň a rty se mu lehce třásly, zatímco nabíraly na rudo-fialovém odstínu. Z jeho pohledu šlo vyčíst, že je šťastný. To mne potěšilo a uklidnilo, ani nevím proč. Danovy oči mi vždy připomínaly kukadla malého pejska. Bezbranné, bojácné, věrné a věčně šťastné stvoření. Přesně on. Musím uznat, že v tomhle ohledu byl vždy rozkošný, ani se nedivím, proč jsou z něj všechny vždycky paf.
"Heeej? " nakloní hlavu tázavě na stranu a nadzvedne levé obočí. Urychleně kývnu. Sakra... proč jsem byl tak mimo? Co to je za otázku... jsem utahanej k smrti. Už abychom byli u něj...

Poté už čas letěl jak spřežení. Rychle jsme skočili do obchodu, kde jsme koupili nějaké pití a jídlo, užili si pět minut tepla, a poté se vydali na cestu k němu domů. Bylo to něco málo přes dva kilometry, ale po jeho boku mi to přišlo jako pár desítek metrů. Což mne příjemně překvapilo, jelikož ta zima byla doopravdy k nevydržení. Všiml jsem si, že za cestu mu ruměnec na tvářích přidal na intenzitě. Třásl se. Já také.

Po příchodu jsme se na celý večer usadili k němu do pokoje. Několik hodin v kuse jsme hráli hry, jedli, mluvili o takových kravinách, že kdyby nás slyšel někdo třetí, bude si myslet, že máme vážně dost. Ale... na chlast došlo taky, to je pravda. Ale nemůžu o tom mluvit způsobem, že jsme se zlili jak prasata, to mě chápete velice špatně. Ale ona sklenička, dvě člověka dost uvolní. Byl to hezký večer. A poznal jsem téměř okamžitě, že se mě takhle snažil rozveselit záměrně. A to mám na něm tak rád, jak se vždycky stará. Tohle byl první večer, kdy jsem si mohl říct, že jsem úplně v pořádku... tedy, skoro to byl první večer.
Sníh za okny padal tak krásně avšak prudce, jako by vločky rozčileně tančily sousedskou, a vítr zpíval žalostné písně nuceně všem, jež se nacházeli poblíž. Nedělalo mu problém zvýšit svůj hlas dostatenčně na to, aby se prodrásal skrze zdi a všem tak předvedl svůj jedinečný talent. Byl to přesně ten moment, kdy nám jakoby došla řeč, a tak jsme se každý věnovali svému. On něco projížděl na mobilu, pohodlně usazen na židli, já ležel a přihmouřenýma očima pozoroval dění za oknem. Pohled jsem na chvíli odvrátil a zkontroloval hodiny. Půl jedné. To ticho, jež se rozléhalo v místnosti, mne drásalo. Zase ten divnej pocit. Nutilo mě to přemýšlet, a tím mě to vrhlo do těch hlubokých propastí vlastní mysli.
Dan mezitím znovu zapnul playstation a žuchnul ke mně na postel.
"Druhý kolo, " poznamenal a uchechtl se, svírajíc ovladač od konzole. "Nechceš taky? "
"Ne, dík, " odvětil jsem na milý dotaz. Pokusil jsem se co nejsilněji zamáčknout slzy, které byly nebezpečně blízko okraji, a věnoval jsem mu velký úsměv. Dal jsem se do polosedu a pozoroval jej, jak hraje. Potřeboval jsem se rozptýlit, jakkoliv. Nechápu, co se to děje.
Zmateně jsem se zadíval do země a trochu zatřásl hlavou. Co se to stalo? Proč se to děje? Co bude dál? Co mám zatraceně dělat? Ten prázdný pocit mnou agresivně zatřásl a mne naskočila husí kůže po celém těle. Slzy byly zpátky, tentkokrát už jsem je nestihl chytit včas. Nezachránil jsem je. Páchaly hromadné sebevraždy, přehupovaly se přes okraje slzných kanálků a stékaly po mých tvářích, nejdříve horké, ale čím níže padaly, tím chladnějšími se staly. Jako by jim to postupně bralo veškerý život.
Stále jsem se ptal na to jediné. Proč zatraceně brečim? Vždyť... Nic se neděje. Je mi fajn. Cítím se hrozně vláčně a... samotně? není to tou únavou? Určitě. Co to blázním, jaj...
Má hlava pulzovala a pulzovala, cítil jsem za čelem neskutečný tlak a horko, pálení v nose bylo už k nevydržení a já se snažil, já se tak strašně moc snažil, aby to přestalo a hlavně, abych nevydal jedinou hlásku a tím neupoutal Danovu pozornost. Prosím Bože, drahý Bože, jen to ne...
"Tade? " A do prdele.
Rukávem mikiny si nenápadne utřu tvář a pohled odvrátím ke straně. "No...? "
V tichosti mě pozoruje. Co to zatraceně dělá? Tváře mi začnou rudnout nervozitou a po čele mi stečou první kapky potu. Cítím se jako spoutaný vězeň, co jen čeká na svoji smrt. Neptej se... Nemluv o tom... Pojďme už spát... No tak...
Když už to ticho začne být zatraceně divný, odvážím se k němu zvednout pohled a zjistit, co se děje.
"Hej, jsi v pohodě? " Starostlivě pohlédnu do jeho vlhkých očí. Naše pohledy se setkají a já mně se na chvíli zastaví srdce. Proč i on?
"Dane, hej, já-" Než jsem se stihl rozhoupat, přerušil mě třesavým šepotem; "Uh, promiň... Mrzí mě to, "
"Co tě mrzí? " nechápavě vydechnu a zdá se, že se ta bouře ve mně uklidnila. Rozdýchám se.
"Já... já se vážně snažil, aby tenhle večer byl super, chtěl jsem ti pomoct... Vím, že to asi nejde, " začne na mě chrlit nedokončené věty naprosto bez výrazu.
"Já furt nevím, o co jde, " pořádně se posadím a narovnám. Náhle mi to docvakne. "Jo ty myslíš... no, to, ji? "
"Co asi, "
Pousměju se. "Prosimtě, klid. Je mi to jedno, "
Má odpověd jej očividně uzemní. Jeho smutný výraz ze vteřiny na vteřinu vystřídá výraz vysoce zmatený. Na několik vteřin se zarazil. "Co? "
"No jo, heh, "
"...Tak proč sakra brečíš, " zavrčel jedním tónem.
"Já ti ani nevím, " odpovím po chvilce váhání. Nechci o tom mluvit, nejde to vidět? "To je jedno prostě, "
"Vážně? " znovu na mě upře ty hluboký modrý oči. Proč se mi teď zdají tak... tak jiné? Nevím čím to je. Takový pohled jsem u něj nezažil. Jako by ta roztomilost v okamžiku opadla a on by byl z ničeho nic dvakrát vyspělejší, ráznější. Kde je to nejisté štěně?
Jeho pohled mne lehce znejistí, to se nestává zrovna často. Spíš vůbec. "Vá... vážně, " silně vydechnu.
"Proč jsi brečel? "
A zase. Co to je za tón? A neříkal jsem mu to už snad?
"Nevím, už jsem to řekl, "
"Tade, " uchechtne se. "Co to meleš, "
Působí... jinak.
Podrážděně se na něj podívám. Uchechtnutí mu oplatím, ale promáčené v rozpacích. "Co prosím? "
"Lidi nepláčou jen tak, " pokrčí rameny. "Chci ti pomoct, "
"Já ale nepotřebuju-"
Než dořeknu větu, jeho paže mne polapí do zajetí a pocítím teplo jeho hrudi na té mé. Co to dělá?
"Dane...? " pousměju se, ale netlačím ho pryč, naopak. Objetí mu vřele oplatím.
Jako by ze mě náhle spadla všechna ta váha, cítím se volněji, lépe. Dýchá se mi tak dobře... Jak to udělal?
"Lepší, že? "
"...Vskutku, " situace mě donutí se tiše rozesmát. Ne, že by mi to připadalo vtipné. Spíš absolutně nevím, co teď říkat. Zavázal se mi jazyk na tři uzly. Rozechvěji se, když mne začne hladit po zádech. Přivřu oči a nechám se, což je zvláštní. Normálně bych se se smíchem odtrhl, se slovy, ať se neteplí, ale... Nechce se mi. Vůbec nechci, aby toho nechal. Je to boží... Myslí se mi začnou prohánět zvláštní myšlenky, občas až trochu přes čáru, dalo by se říct. Snažím se je zahnat, ale marně. Jsem hroznej, já vím.
Když se rozhodnu mu hlazení opětovat, zjistím, že se mi třesou ruce. Nejistými pohyby brunetovi začnu jezdit po páteři, poctivě, od shora až dolů, a znovu. Zrychlí se mi dech, když se na mne natiskne pevněji. Ale jakmile pocítím jeho lehký třes, hned mi je jasné, že na tom s rozpaky nejsem nejhůř. Úplně vidím ten jeho rudý obličej. Zvláštní myšlenky neustávají, naopak, gradují, začínají být čím dál tím více zvrácené a nemožné. Hm, nemožné? Kdo ví. Ach bože, co to melu... Měl bych je rychle zkrotit a svázat, nebo to nedopadne dobře.
Zkrotit a svázat... Ugh, a zase! Tade!
Letmé doteky našich těl a otírání mne donutí si skousnout ret a při péči o jeho záda přidat nehty. Jednou zkusím v návalu situace své nehty do Danovo zad lehce zarýt, což z něj dostane letmý vzdech. Ugh, proboha... To bylo..
ƒ"Tade... " zavrní tichounce a natiskne se na mě ještě pevněji, čímž se otře o jedno určité místo. Koutkem oka si všimnu, že se pousmál. Hah, ty parchante... Říkáš si o to dám...
Několika rychlými pohyby jej dostanu pod sebe a ruce mi přibiju k matraci svým pevným stiskem. Zkusí se několikrát vysmeknout, ale ani náhodou se mu to nedaří. Vzdá se a zvedne ke mně opět ten ... jiný pohled. Už chápu, co to znamená. V očích mu tančily hravé plamínky, jež se mne snažily přitáhnout k sobě. Chtějí si hrát. On si chce hrát.
Upřeně se mu dívám do očí, nedovolil bych, aby se tento okamžik rozbil jakoukoliv blbostí. Tohle jsem ještě nezažil. Ty jiskry, co kolem nás poskakují, lze vidět na kilometry daleko. Já ho chci, tak strašně moc chci... Ale tohle není obyčejný chtíč. Proč je to tak silný... Tade, vzpamatuj se. Je to Dan. Tvůj nejlepší kamarád. Kluk. Víš, má penis, a tak. Ani tohle tě neodradí? Ne? Hm, dobře, vzdávám to.
Pohled se nerozpojí ani po několika minutách. Nemůžu se už udržet... Všechny pocity a myšlenky se náhle vzbouřily, vytvořily změť náhodných barev, zvuků a tvarů a vyklovávaly mi díru do mozku. V břiše ucítím melodické výbuchy, jež mne rozpohybují vstříc jeho sladkým, chtivým rtům. Divoce jsem jej začal líbat a on mi polibky něžně oplácí. I když jsem na něj až moc hrubý a rychlý, snaží se mi alespoň trochu vyrovnat, dokonce mě předehnat. Heh, to se mu nepovede, nenechám ho nad sebou vyhrát, co jsem? Naše jazyky mezi sebou bojují, snaží se jeden druhého obelstít a tím získat sladkou výhru. A já mu nabízím ještě sladší prohru...
Dravě ze mne začne strhávat tričko a díky mé pomoci se ocitne do chvilky na zemi. To samé následuje i u něj. Brzy jsme oba dva už jen ve spodním prádle, pokračujíc v líbacích válkách. Ať se snaží jakkoliv, já jsem ten, co bere a drží vedení, kdykoliv. Smůla, brouku.
Posunu se níž a začnu se soustředit na jeho rozkošný krk, jenž začnu vášnivě kousek po kousku celý okusovat a líbat, v pozadí hrajíc jeho hluboké nádechy a vzdechy. Jakmile se po nějaké době podívám na své dílo, jsem mile překvapen. Rudé fleky po celé kůži v oblasti krku, některé už spadají do tmavě šeříkové. Na tváři se mi objeví hrdý úšklebek. On se také usměje, sledujíc mě přivřenýma očima... Modrýma, hravýma očima...
"Jak tohle budu vysvětlovat doma... " začne se tiše smát a pohladí mě po hrudi.
"Na to budeme myslet až potom, " vypláznu na něj jazyk a on mi to s radostí opětuje. Je sladkej. Už jen z pohledu na něj šílím. Chci zešílet...
"Chci tě, " prohodím mezi líbáním jeho hrudi, pokračujíc níž a níž.
Nic neříkal, ale odpověď jsem slyšel jasně. Zvednu k němu oči. Jeho tváře opět barví sytá červeň, a celkově, jeho výraz je prostě k nakousnutí. Nemohu si pomoct... Brzy si polibky a jazykem utvořím cestu až k jeho spodnímu prádlu, které mu jistě už musí být nepříjemné. Rád pomůžu. Chytím jeho trenky za okraje a začnu je stahovat. Dan mě zarazí rukou, několikrát se tiše nadechne a křečovitě sebou párkrát cukne.
"Nestyď se, " vrknu mile a pohladím jej po rozklepané ručce. Váhá, ale nakonec svolí. Vyhráno.
Spodní prádlo z něj stáhnu a odhodím pryč. Náchází se přede mnou, v celé své kráse. Já... na chvíli znejistím. Líbí se mi to.. Proč? A... co mám vlastně dělat? Bože, nikdy jsem to s chlapem nedělal, proč mi to došlo až teď? Uf..
Sakra, asi na mně poznal, že jsem lehce vedle...
"Tade.. um.... " znovu se začne třást a přitahovat si k sobě své tričko. Zastavím jej a umlčím polibkem.
"Jsi nádhernej, " usměju se.
"Uh... Vážně? " vydechne.
Přikývnu. Vážně je. Každý kousek na něm je prostě bez chyby, jinak to říct nejde. Chytím jej za boky a vrátím se zpět k jeho rozkroku. Tentokrát už trochu jistěji jej vezmu do ruky a začnu jím pohybovat, nejdříve zvolna, ale stále vášnivě. Pozoruji reakce na jeho obličeji. No tak, víc výrazů, jak mám poznat, co se ti líbí... Skousnutí rtu a tlumené zavzdychání mi prozradí, že jsem na dobré cestě. No ještě aby ne. Zrychlím, občas to dělám táhle, občas se spíš soustředím jen na vrch. Jak se mi zlíbí. Jeho reakce na každý jednotlivý pohyb mě uchvacují, nutí mě pokračovat, přidávat, ubírat... Hej, já nechci být ten, co je ovládán.
S kuráží se více předkloním a rty se otřu o jeho chloubu. Dan si zacpe ústa dvěma prsty, ale i tak jej lze docela slyšet. Ne, že bych si stěžoval. Nejdřív jsem se chtěl zeptat, jestli mám, ale jeho tělo mluví jasně. Neztrácím čas a rovnou jej pojmu do úst. Není to zas tak nepříjemný, jak jsem si vždy myslel. Po několika pokusech, experimentech a snahách pořádně přijdu, jak na to, a pak si už jen užívám kroucení jeho těla a zrychlující vzdychání vycházející z jeho úst. Rukou projede mými vlasy a něžně mě za ně chytí. Uff, víc...
Když už poznám, že to na něj jde, zpomalím, a nakonec přestanu úplně. Odtáhnu se a podívám se na něj. Věnuje mi ukřivděný pohled, ale nejistě se usměje. Když mu ale dojde, co mám v plánu dál, úsměv ho hned přejde.

"Klid... " zašeptám do ticha a přitáhnu se zpět k němu. Políbím jej na tvář. Zase ti motýlci...
"Ty chceš.. t-to? " pootočí hlavu mým směrem.
"Neboj se... " vyfasuje další polibek. "A ty... Chceš? "
"Já nevím... "
Chvíli se jen tak mazlíme, rozrušil jsem ho, tak je přece povinnost jej dostat zpět do nálady. A on mi najednou začne sám stahovat spodní prádlo... Příjemně překvapen mu pomohu, a brzy jsme nazí oba dva.
Vyhoupnu se nad něj a vtěsnám se mu mezi nohy, načež nečekám a začnu se o něj hned třít. Obejme mě a zatne nehty do mých zad. A to se ještě ani pořádně nezačalo. Chvílku otírám své vzrušení o to jeho, soustředíc se spíš na jeho rty a krk, poté však jednu ruku uvolním a nasměruji ji dolů, až se dostanu k jeho pozadí, které párkrát pohladím. Přerývavě zaheká. Okay, už cítím, že se mohu považovat za šílence. Umřuuu...
Brzy je v něm jeden prst, později dva... Do čtvrt hodiny po něžném hraní do něj dokážu dostat i tři. Ze začátku mu to bylo nepříjemné, to jsem poznal hned. Ale i tak nechtěl přestat. A když už začal slastně vzdychat, věděl jsem, že to odteď bude brnkačka.
A po dalších pěti, deseti minutách se šlo na věc úplnou. Odtáhnu se se od něj a více mu roztáhnu nohy. On se přizpůsobí a jemně se nadzvedne. Když už jsme se dostali do té správné pozice, vzal jsem svoji chloubu do ruky a správně ji nasměroval. Celý se pode mnou zachvěl. Když jsem poznal, že je ta správná chvíle, začal jsem se do něj snažit dostávat. Šlo to těžce, a to dost. Mám strach, že ho to bude bez lubrikantu dost bolet. A proto jsem pro změnu dost něžný a dávám si záležet na každém pohybu. Svoji ohleduplnost doplňuji i líbáním všude možně a hlazením, věřím, že to dost pomůže. Jedna má stránka by na něj sice nejraději hnedka vlítla a roztrhala jej na cucky, ale ta druhá ví, že musí ještě chvíli vydržet, jestli nechci volat záchranku, což fakt nechci jo.
Uběhla zase nějaká doba, a po několikátém pokusu se konečně začalo dařit. Zatnul zuby a pevně v pěstích svíral prostěradlo, jež křečovitě tahal k sobě.
"V poho? " optám se opatrně a neudržím vzdechnutí.
"Um... au, " ušklíbne se, ale hned na to jeho úsměv vymění bolestivá grimasa.
"Mám přestat? "
"Ne! " vyjekne a chytí mě za ruku. Znovu mi hluboce pohlédne do očí.
Potěšeně se usměji a lehce se pohnu, čímž se do něj dostanu ještě hlouběji. Oba dva zalapáme po dechu.
Oči se mu zalejí slzami. Docela mě to vyděsí.
"Vážně? " ujistím se podruhé.
"A-ach... um... Ano,... " vysápe ze sebe a znovu zatne zuby. Čekám, až se uvolní. "H-Hele, už je to lepší... " usměje se a po tváři mu steče slza. Setřu ji palcem.
Zase se v něm zkusím trochu pohnout, tentokrát to jde o trochu líp. A po chvíli zase o špetku lépe. A znovu.
Když už se dostaneme do bodu, kdy je dostatečně v klidu a uvolněný, pohyby začnou být pravidelné. Nejdříve pomalé. Bolestivé syčení a vzdechy nahradí slastné, nejprve tiché sténání. Kdykoliv zkusím zrychlit, hluboce zalape po dechu a je o něco málo hlasitější. Opět mi zarývá nehty hluboko do zad a škrábe mě po celé jejich ploše. Boží.
Než se nadějeme, přirážím do něj čím dál rychleji a tvrději, a on neovladatelně vzdychá, sténá, čas od času vykřikne... I když jej to stále trochu bolí, ten slastný pocit bolest výrazně převažuje. Jakmile se pod určitým úhlem trefím do jeho bodu, vyjekne o dost hlasitěji, než předtím, až se trochu leknu, ale neustoupím. Zaměřím se na to a zkouším to tak dál a dál, uvádějíc sebe i jej do naprostého šílenství.
Pod návalem vášně jej chytím pod krkem a přirazím k matraci. Vzrušeně zavrčím a nadále do něj přirážím. V tu ránu je naprosto nepříčetný. Pohyby mi opětuje a z ruky, kterou jej držím, mi pomalu až strhává kůži. Líbí se mu to, a jak...
Po pár minutách už poznám, že na mě vrchol jde. Ten slastný, nádherný pocit graduje, a já už cítím, jak každou chvílí exploduji. Nechám jej se nadechnout a volnou ruku využiji k návratu k jeho vzrušení, které začnu v dlani třít a mnout úplně stejně silně. Když zkontroluji jeho stav, vypadá, jako by jej opustila duše, je v naprostým rauši, a to mě neskutečně rajcuje. Ještě... ještě trochu....
Sténání nás obou je hlasitější a rychlejší, už, už... Paralyzovaně se prohne v zádech a různě po jeho břiše a hrudi lze vidět mléčně bílý až průhledný důkaz mé důkladné ruční práce. A já jej po chvilce následuji, a našiju do rovnou do něj.
Rozdýchávajíc zajímavý zážitek se od něj po nějaké době odtáhnu a svalím se hned vedle něj, naprosto hotovej. No... co si stěžuju, to on právě vypadá, jako by umřel. ...Snad ne.
Pro jistotu do něj strčím, a on mi to opětuje těžkým vydechnutím. Naše srdce se časem uklidní a hrudníky se přestanou zvedat jak o život, teď už jen tak o půl.
Nastane ticho.
A já jej po čase prostě musím přerušit.
"Žiješ? " Ne, na nic inteligentnějšího jsem se fakt nezmohl, sorry.
"Chceš to .. vědět? " namáhavě si povzdechne. "Ani ne. Vůbec ne. "
Tiše se zasměju.
Sakra.. co teď.
Mám ho obejmout? Cokoliv? Nebude to divný?
Do prdele, zatraceně trapná situace.
Vždyť ležím v jednolůžkové posteli vedle svého nejlepšího kámoše. Oba dva jsme nahý. ...A... Vždyť my jsme to zatraceně dělali-- CO.
Dříve, než začnu panikařit, ucítím jeho horké tělo na tom svém, znovu mě objímá. Beru jeho čin jako záchranu a uklidním se. Dobře, takže objímat asi jo. Po jeho polibku na tvář a na rty hádám, že líbání teda taky neva.
Dan se zkusí trochu pozvednout, ale po prudkém pohybu padne na postel a zaúpí.
"Ježiši, jsi v pohodě? "
"V pohodě? Nemůžu se hýbat bože! "
"Hehe, promiň, "
Na to už nic neřekne a jen s úšklebkem zavrtí hlavou. Já vím, jsem blbej, nemusíš to říkat.
"Jsi pitomej, " Jé, dokonce.
"Pročpak, " usměji se.
"Prostě jsi, "
"Jo tak... Dobře, "
"Miluju tě. "

Chvíli jsem se na něj díval, než jsem jej jemně chytil za bradu, zhluboka se podíval do těch jeho nevinných, štěněcích, modrých očí a divoce jej políbil.

A moje myšlenky se opět vzbouřily.


Kam dál

Reklama