Chceš být populární?

18. května 2017 v 17:23 | Reina |  ostatní články

Nechtěj. Je to zatraceně na hovno.

Tak teda nejprve uvedu důvod, proč mám potřebu se o tomto tématu rozpovídat. Je jednoduchý; už mě to sakra s*re. Vadí mi, jak se všichni honí za slávou, za tím, aby byli oblíbení, aby je všichni měli rádi. Lidé se mění jen proto, aby úplně všem sedli, podřizují se, pomalu přicházejí o vlastní charakter a zdravou mysl. Teď si asi řeknete "Jo, takže ty jsi taková ta šedá myška bez kamarádů, co nemá nic lepšího na práci, než tady nadávat na populární lidi co mají život. Klasika." Jenže ne. Já zjistila, že jsem pravděpodobně to, co ostatní znají pod pojmem "oblíbený člověk".

Už odjakživa jsem si myslela, že mě lidé nemají rádi, že se musím sakra snažit, abych zapadla, a že nikdy nebudu mít žádné kamarády. A to jsem si myslela zatraceně dlouho i přes to, že mě spousta lidí přesvědčovala o opaku. Podívejme se na to, jaký člověk vlastně jsem podle ostatních. Až moc hodná, neumím říkat ne, všem se snažím pomáhat a mám pozitivní názory, které se mezi všemi snažím šířit. Dávám všem lidem najevo lásku, jelikož si myslím, že to každý potřebuje. A to ani nemluvím o tom, jak submisivní člověk jsem. Všichni to vidí jako ideál, jelikož se musí narozdíl ode mě přetvařovat, aby takový byli. Já mám prý výhodu v tom, že už od přírody jsem "dobrý člověk", takový ten typ, který "nejde nemilovat", prej. Všichni mi to pořád říkají. Já už na to začínám být alergická. Jelikož to znamená dvě věci; Buď mi všichni do očí lžou, a nebo naopak říkají pravdu. Obojí mě sakra děsí.

U toho prvního asi nemusím nic vysvětlovat, jelikož kdyby vám lhali skoro všichni lidi, co znáte a co máte rádi, cítili by jste se, jako by celý váš život byl jeden velkej podraz, to je jasný. Jenže u té pravdy to bolí ještě víc, protože tím pádem se cítím, jako bych zase já podrážela úplně všechny kolem sebe. Protože vím, že nejsem ideální, nádherná, nejmilejší ani nejlepší. Tak proč to zatraceně všichni říkají? Víte, já mám chyb víc, než dost. To každý člověk. Upřímně, v některých věcech jsem opravdu hrozná, dělám špatné věci a občas přemýšlím dost špatně. Kdo ne? Ale to nikdo nevidí. A nebo vidí, ale neříká to. Alespoň ne přede mnou, ale všude jinde určitě. Tak to dnes chodí. Jsme zas u toho. Lži. Pomluvy. Přetvářka. Au.

Asi si teď říkáte, že tohle jsou fakt "problémky". Fajn, chápu, tak jdeme k dalšímu důvodu, proč mi to tak moc vadí. K tomu hlavnímu. Víte, máme u nás na škole takové děvče (Jméno zmiňovat nebudu, nedělá se to a stejně není důležité). Ta holka je nádherná jak navenek, tak i uvnitř. Všichni ji opěvují, všichni za ní chodí, dalo by se říct, že nemá chybičky, a já sama ji naprosto zbožňuju. Neexistuje kluk, kterému by se alespoň po jedné stránce nelíbila, neexistuje člověk, co by ji nenáviděl. Jenže tou svojí "dokonalostí" ubližuje lidem, konkrétně těm, kteří kvůli ní žijí ve (skoro) středoškolském stínu. Dost mě to nejprve překvapilo, ale časem jsem si zvykla. Například jedné dívce dost ničí ego a sebevědomí, dokonce o slečně dokonalé píše šíleně smutné básně o tom, jak jí závidí a jak se jí nikdy nevyrovná. Jak jí vše vzala, jak kvůli ní nemá takový život, jaký chce. Další holka má ten samý problém, cítí se jako hloupý bezvýznamný stín támhle v rohu. A ta další je zase na prášky z toho, jak je slečna dokonalá jakoby středem vesmíru úplně pro všechny, i když je vlastně až směšně jednoduchý člověk.
Upřímně, jejich přístup mi připadá pošetilý a přehnaný. Nemít někoho rád, protože ho mají rádi všichni ostatní. Protože je oblíbený. Co to je sakra za svět plný závisti a nenávisti? Jasně, teď si říkáte, že to nemůžu pochopit, protože jsem to nikdy nezažila, nebo co. Ale názor mi ani tímhle nezměníte. Já si jednoduše myslím, že to je zbytečné a že takovým přístupem nic nezměníte, ba naopak, bude to pro vás akorát horší. A vím, o čem mluvím. Já sama dříve všem záviděla, jenže pak jsem se rozhodla zaměřit jen sama na sebe. A tak se stalo tohle.

Furt nevíte, kam tím vším mířím? Lidé mě k ní často přirovnávají. A často říkají, že jsem lepší, protože jsem prý složitější, že se se mnou dá mluvit. Nebo co. A víte, jak strašný to je pocit? Když vidím, jak se na ní dívá hodně holek, tak jak se zatraceně dívají na mě? Tohle není poprvé, co kvůli tomu pláču. A určitě ani naposled.

Víte, jaký to je pocit, když vám vaše nejbližší kamarádky řeknou, že vám závidí? Že mají kvůli vám drasticky nízké sebevědomí? "Jsi pro nás až moc dobrá. Trávit s tebou čas delší dobu nás bolí. Všichni tě vždycky chtěli. Jsi důvod, proč nemám žádné ego a skoro neexistující sebevědomí. Všichni tě mají radši. Můj kluk má v mobilu tvé fotky a furt o tobě mluví, nevím, co dělat. Promiň. "
Jenže... Můžu za to?

Kvůli tomu, že existuji, ubližuji lidem, co miluju. Nechtějí se mnou mluvit a posílají mě někam. Prý mám přece lepší lidi. Prý je člověk jako já nemůže pochopit.
Mám strach, že o všechny dřív nebo později přijdu.
Mám strach, že mě lidé pomlouvají.
Moc, sakra moc mi vadí, že nevidí moji pravou stránku.
Že nechápou, že jsem úplně stejná, jako oni.
Já se tak hrozně moc snažím, aby se všichni cítili dobře, aby věděli, že na nich záleží a že nikdo z nás není lhostejný. Všem se snažím pomáhat, protože vím, že si to zaslouží. A tohle mám za to?
Ta populární holka ze školy je také taková. A stejně ji tolik lidí obviňuje za něco, za co prostě nemůže.

Když mi ty kamarádky říkaly ty své důvody, proč na mě serou, asi si myslely, že mi to zalichotí. Měla jsem přitom co dělat, abych se nerozplakala. Nakonec mi stejně pár slz uteklo.

A to třeba nemluvím o tom, jaká váha je na takzvaném oblíbeném člověku. Dvakrát více se musím strachovat o to, abych náhodou něco neudělala špatně. Jelikož kdyby člověk, jako jsem prý já, něco posral, bylo by to sakra špatný. I když nechcete, automaticky se vám vytvoří maska, kterou musíte denně nosit. Maska typu "jsem silná, nikdo mě nezraní, jsem nezničitelná". Když tuto masku ostatní vidí, chápou, že si na vás mohou dovolovat. Že vás mohou urážet a ponižovat, přičemž čekají, že se tomu zasmějete a že vám to vůbec nic neudělá. Mají na vás nároky, které musíte plnit. A když je neplníte, další várka urážek je tady. Víte, kolik lidí mi už řeklo, že jsem špinavá kurva? Že bych si měla začít mýt ten svůj "pizza xicht", protože mám akné? Oni předpokládají, že to vydržím. Tvářím se tak, že mi to nic nedělá a směju se tomu. A pak po večerech doma pláču kvůli tomu, jak slabá vlastně jsem a jak mi tato slova moc ubližují.

Všichni si časem začnou myslet, že jste krásně namalovaný obrázek, a ne živý člověk s city. Očekává se od vás, že budete krásný obrázek. Krásný, ale prázdný.
Jenže já asi nejsem ideální "oblíbený" člověk.
Já nejsem prázdná.
City, myšlenky a názory ve mně přetrvávají, a já mám strach, že mě to buď zničí, a nebo že se můj obsah časem kvůli tlaku vymaže a stane se ze mě chodící mrtvola dnešní společnosti.

Prosím. Ať už se stane cokoliv, nezapomeňte na mě.
Nezapomeňte na to, že jsem vždy měla vlastní hlavu a že jsem nikomu nikdy nechtěla ublížit.
Prosím.
Jsem člověk jako vy.
Nejsem nic víc, ani nic míň.

Tak... Prosím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spark Seeker Spark Seeker | E-mail | Web | 19. května 2017 v 10:31 | Reagovat

Yo... Tohle je úžasnej článek.
Soucítím s tebou a chápu tvé pocity. Bohužel netuším, jestli budu schopná Ti v tomhle ohledu poradit, ale myslím, že by nebylo na škodu prostě lidem vysvětlit do očí, jak to ty vidíš, stejně jako jsi to popsala v tomhle článku. Mohli by to pochopit.

Also, docela rozumím tomu, kdy má člověk pocit, že žije (alespoň částečně) ve stínu někoho jiného. Mám totiž kamarádku, u které mám pocit, že mě "zastiňuje", ale postupem času se snažím trochu víc nad tímhle přemýšlet a hledat tu danou chybu v sobě a ne v ní. Protože možná je někdo lepší než já jenom z důvodu, že já se ani nesnažím být lepší a pak si jen stěžuju.

Každopádně Ti přeju, aby ses držela a zvládala to... nějak to dáš :D ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama