Vlasy // lgbt+ povídka

7. října 2017 v 18:04 | R.
Tak jsem se rozhodla, že bych onu storku z mého secret wattpadu mohla hodit i sem. Přecijen je wattpad cancurek a blog jsem měla vždy o něco radši.
Nejspíš to bude fakt, že tady nejsou na hlavní stránce bdsm povídky desetiletých holčiček. Džea.


Jsme chyceni v mezifázi. Dáme do toho vše, aby se nám to stejně rozpadlo pod rukama. A pak nám padají vlasy a slzy do umyvadla a my nevíme, kam vlastně patříme.



V moment, kdy jsem si oblékal olivově zelenou zimní bundu, jsem zaslechl první kapky deště, jak narážejí do parapetu.
Doufám, že se matka nebude loudat. Nevzal jsem si deštník.
Bundu jsem zapnul až ke krku a veškeré své světle hnědé vlasy schoval pod kapuci s malým, šedivým kožíškem. Falešným, samozřejmě.
Rytmus, jenž kapky svými nárazy tvořily, začal nabírat na intenzitě. Pršelo.
Rozloučil jsem se se spolužáky a skočil do rozdrbaných tenisek, které jsem i přes jejich dezolátní stav stále odmítal vyhodit.
Jakmile jsem otevřel těžké dveře rozsáhlé budovy, užívané k výuce hry na nástroje, zpěvu a k odehrávání pochybných koncertů (Všemi známa pod lidovým označením "Hudebka"), tak mě několik těch ledových, těžkých kapek praštilo do obličeje.
Už nepršelo. Lilo jak z konve.

Zabralo dalších pár minut čekání, než se u chodníku zastavila vínová oktávka, na kterou jsem se celé odpoledne tak těšil. Bez váhání jsem přešel ke dveřím spolujezdce, nasedl a pouzdro s houslemi mrskl na zadní sedačky. Usměvavá baculatá dáma s rezavými, hustými vlasy bez čekání sešlápla plyn a už na mě začala chrlit otázky, se kterými jsem se pravidelně setkával každé úterý v pět hodin odpoledne.

"Jak dnes bylo, zlatíčko? " zazubila se na mě máma.

"Jako vždy, " pokrčil jsem rameny a přepnul stanici na rádiu. "mistr je starej neruda. "

"Žádná velká změna. " Po celou dobu se culila. Působí mile snad na všechny. Ona je milá na všechny, na mě snad nejvíc. A jelikož mým posledním přáním je jí ten srdečný úsměv z tváře srazit, snažím se být tím nejlepším synem, jakého si může přát. Vždy jsem se snažil, ale ono to občas nefunguje tak, jak by mělo. Jsem jak stará lednička babičky Anna-Marie.

Pouze jsem přikývl a nechal na sebe padat další klasické otázky. I když většinou odpovídám stejně, matka to i tak každým týdnem zkouší znovu a znovu.

Po několika minutách naše hlasy zanikly úplně. Zvukovou kulisu tvořily kapky, jež nepravidelně bušily do kapoty a předního okna, a rádio, ve kterém bojoval šum s devadesátkami.

Ticho.

"Chci se ostříhat. "

"Pořád? " Matka se pousmála.

"Pořád. "
.
.
.

"Co si lidi budou myslet? Mně se to prostě nelíbí. " uslyšel jsem ten známý povzdech z kuchyně, zatímco jsem stál v chodbě a zouval si své polorozpadlé boty. Máti vešla do domu napřed. Proč asi.

"Nic to není, '' bránila máma mé přání. ,,Myslím si, že o takových věcech by šestnáctiletý člověk už mohl rozhodovat bez tatínka a maminky za prdelí. Možná prokoukne, má na to rysy. "
Než otec odpověděl na mámy argument, všiml si, že stojím u rámu kuchyňských dveří a poslouchám jejich zajímavou debatu o mých vlasech.

,,Nejsou tvé. " zavrčel jsem a celou dobu se vyhýbal očnímu kontaktu.
Něco hulákal, ale to už jsem při vybíhání schodů neslyšel.
Mám už toho dost. Všech jeho představ o dokonalém dítěti, rozhodování o tom, jak mám a nemám vypadat... Je to příšerný, taková dramata jen kvůli vlasům, které by za x měsíců byly v plné kráse zase zpět na svém místě.
Jak mu asi je? Jeho nevlastnímu dítěti se ve škole každý druhý směje, dost možná i děcka jeho kolegů, když s narážkami na moji osobu nemá pokoj ani v práci.
Úspěšný podnikatel vychovává zkaženého spratka. Ve městě snad není člověk, co by o tom alespoň jednou neslyšel.
Prý jsem nechutný. Nemocný.
Prý sem nepatřím.
Ale já i tak pevně doufám, že mi jednou odpustí a i přes mé chyby mě bude mít alespoň rád, když ne milovat.

Zabouchl jsem za sebou zavřel dveře, abych nemusel poslouchat jejich tlumené dohady zezdola, a posadil se ke svému dřevěnému psacímu stolu vedle postele.

Vím, že se snaží.
Kéž bych rodičovské instinkty chápal ještě víc.
Kéž bych pochopil víc než to, že rodiče jsou občas ze strachu krutí. Omylem říkají slova ostrá jako ty nejostřejší žiletky. Některým tato slova ublíží, některým nikoliv, a některým zanechají šrám na srdci.
Chtějí pomoct, jenže jejich pomoc mi trhá srdce. Nebaví mě to, jelikož o své srdce přijít nemohu.

Já též brzy udělám šrám na srdci. Rozhodl jsem se dát přednost své radosti oproti té jejich. Občas to je správně, ne? Občas to je lidské.

Doufám, že mi nevlastní otec odpustí. Máma určitě taky, i když jí to vadit asi nebude.
Miluji ji celým svým srdcem plným šrámů od ostrých slov.

Po necelé hodině zírání do učebnice matematiky druhého ročníku střední školy jsem se znovu postavil na nohy. Ze šuplíku jsem vytáhl kovové nůžky a namířil si to do koupelny přes miniaturní chodbu, jež pojí první patro se schodištěm.

Důkladné zavření dveří byla samozřejmost. Stání před velkým zrcadlem u umyvadla též.

Dělám to totiž pomalu každý večer.

Opřený o umyvadlo sleduji svůj obličej.

Velké zelené oči a husté řasy, které je celé rámují a zdobí. Lidé mi často chválí řasy a ptají se, zda používám řasenku. Proč bych měl?
Obrovským očím dělá střechu husté obočí tmavě kaštanové barvy. I když je místy mírně pocuchané, nezajímá mě to. A popravdě? Obočí je asi jedinou věcí, kterou mám na sobě upřímně rád. To jediné působí alespoň trochu... správně. Ano, to je to pravé slovo. Správně.
Asi není tak pomatené jako celý zbytek. Jsem pomatený prý. Měl bych se krotit, říká otčím.
Ale i tak ho mám rád.
Mám pihy. Ne jen pár pih, ale sakra moc pih. Po celém obličeji, zádech a rukou. Nasázeny jsou prostě všude, ale nejhorší to je v oblasti nosu. Vypadá buď špinavě, nebo spáleně.

Řekl bych i pár slov o své puse, ale na tu se nikdy nesoustředím. Mé rty jsou pomalu neexistující. Ty, stejně jako vše ostatní kromě mého správného obočí, nemám rád.

Trochu jsem odstoupil a z boku si prohlédl své torso.

Je divný, vypadám jak vlnovka. Sere mě to a měl bych s tím něco asi dělat. Možná kvůli tomu ze mě mají ti kreténi ve třídě prdel. Ona to občas nezakryjou ani volnější trička, nic.

Nesnáším své tělo.
Doteď si pamatuji, jak hrozně mi bylo na plaveckém výcviku.
Všichni zírali.

Zbývají vlasy. A na ty jediné se poslední týdny zaměřuji nejvíce.

Častokrát slýchávám, že mi mé vlasy sluší a že je hloupost shazovat onu bujnou hřívu dolů. A kdykoliv se o tom zmíním doma, otec je rozčilený a nechápavý. A já zase nechápu proč. A tak oba dva nechápeme.

Je pravda, že i mně se na klucích delší vlasy dost líbí. Komu ne?

Jenže na mně prostě nevypadají tak dobře, jako na všech ostatních. Tak proč si je nechávat?
Husina. Pocit, že už nechci čekat, dorazil.
Nůžky jsem zvedl a volnou rukou chytil pramínek hnědých vlasů a ustřihl jej.

Pozoroval jsem, jak pramen bezvládně padá do umyvadla. Když už všechny mrtvé vlasy ležely v bílé míse, pokračoval jsem dalším pramínkem. A dalším. A dalším.

Začaly mi stékat slzy po tvářích. A ty společně s vlasy padaly do umyvadla.
Brečel jsem a vůbec netuším proč.
On je pláč celkově zajímavá věc. Chemie.
A poté jsem zahlédl poslední vlas, jenž padl ke dnu.

A poté jsem zahlédl sebe, svůj odraz, který byl daleko více správným a o krůček více svobodným.

A zanedlouho poté jsem uslyšel nářek otce po boku s hlasitým bouchnutím hrnkem kávy o stůl,

"Copak se má dcera už dočista zbláznila?! Co to tam máš? "

A poté jsem si uvědomil, že i tak jsem stále 'dcera'.

A rozplakal jsem se znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama